Autorem úvodního článku k tématu je odborný redaktor NETGURU Dag Jeger
 
Motto: „Proaktivní = aktivní, ale o hodně fajnověji. Kdo není proaktivní, může být kdykoli autsórsován. Prvním proaktivním borcem v Čechách byl kolega Hujer, jen se to tehdy neumělo tak pojmenovat.“, zdroj: necyklopedie.wikia.com

Kdysi, ještě coby malý a zvídavý chlapec jsem vznesl dotaz, proč lékaři označují tělesné orgány a píší recepty latinsky a ne rodným jazykem. Kromě obvyklého vysvětlení, že latina je odnepaměti mezinárodní jazyk a že by si jinak doktoři nerozuměli, jsem obdržel ještě jednu, mnohem zajímavější interpretaci. Ono je totiž hned vidět, že člověk používající cizích slov je znalec, odborník, vzdělanec a věci na rozdíl od obyčejného nevzdělaného plebejce rozumí. Ona taková abdominalgie, to vám je zákeřná a tůze nebezpečná choroba, kterou vyléčí jedině carbo absorbens. Přitom jde jen o bolení břicha a živočišné uhlí. Lze tak vyzdvihnout nejenom vlastní důležitost a schopnosti, ale i podtrhnout složitost a zapeklitost problému.

Zatímco medicína se svými vyjadřovacími prostředky a komunikací s pacientem čím dál tím více pacientovi přibližuje, dovedl moderní marketing výše uvedený princip k absolutní dokonalosti. Dnes snad neexistuje ve světě výrobek, jehož název by nebyl doplněn jedním či několika povětšinou cizojazyčnými či alespoň nesrozumitelnými přívlastky. Pokožka se nevlhčí, nýbrž hydratuje, krémy mají performanci, lepidla nejsou přilnavá alébrž adhezívní a výrobek, pardon, produkt bez řádové předpony alespoň mega se nehodí ani na smetiště. A to jsou ještě ty jednodušší a srozumitelnější příklady. Kolik názvů celkem normálních předmětů je doplněno naprosto nesrozumitelnými a mnohdy i nesmyslnými označeními látek, technologií nebo postupů. Nic neříkají, nic nevysvětlují, ale zato znějí.

Podobné nešvary, a to volím z hodně umírněné části slovníku, se bohužel nevyhnuly ani tak exaktní oblasti, jakou jsou informační a komunikační technologie. Kolik mlhavých slovních spojení nalezneme nejen v propagačních materiálech ICT firem, ale i v seriózně se tvářících publikacích. V horším případě nikdo neví, co znamenají, v lepším si je naplní každý po svém. Jedním z nich je i slůvko „proaktivní“, tak často spojované s monitorováním, řízením, správou a údržbou počítačových a datových sítí. Vzhledem k tomu, že předpona „pro“ ve složených slovech obvykle vyjadřuje stav před, napřed nebo přední, mělo by přídavné jméno proaktivní nejspíš vyjadřovat něco jako aktivní předem, aktivitě předcházející nebo vykonávaný před aktivitou. Co je onou aktivitou, když vlastní sledování sítě je proces dlouhodobý, se blížeji nespecifikuje. Byť nejblíže k pravdě asi bude vyhodnocování výsledků monitoringu s cílem objevit insignie signalizující možnost zhoršení či selhání činností sítě a zajistit včasnou nápravu nedostatků dříve, než k předpokládaným chybám dojde, mívá proaktivní monitoring hodně různých významů. Proaktivní monitoring naším pracovníkem jednou za týden, kterýžto jsem objevil na jednom nejmenovaném webu, považuji za obzvlášť zdařilý a vysoce účinný, pardon, efektivní.

Monitoring či sledování datových sítí je disciplína poměrně mladá, jeho počátky sahají do druhé poloviny osmdesátých let a rozvoj je úzce spjat s nástupem rozsáhlých počítačových sítí a především razantním pronikáním Internetu do komerční sféry. Identifikace a odstraňování závad se s růstem rozsahu a složitosti sítě stávaly stále problematičtějšími a zdlouhavějšími. Se zvyšováním objemů přenášených dat postupně rostly i požadavky na efektivní řízení sítě, distribuci a rozložení provozu. To všechno samozřejmě vyžadovalo jak vyřešit otázky sběru informací o stavu jednotlivých komponent sítě, tak zajistit, aby příslušné prvky a komponenty bylo možné aktivně a především vzdáleně ovládat a řídit. V roce 1987 vznikají první řídící protokoly orientované především na tehdy rozšířené IP sítě: SGMP (Simple Gateway Management Protocol) a HEMP (High-level Entity Management Protocol).

Zejména první z nich, SGMP, určený pro správu a řízení síťových směrovačů se stal základem dnes nejrozšířenějšího, a co je zajímavé prakticky jediného globálně a univerzálně používaného správního protokolu SNMP (Simple Network Management Protocol, jednoduchý protokol pro správu sítě), definovaného jedním z pracovních výborů tehdy ještě akademického sdružení Internet Architecture Board (IAB, www.iab.org). Druhou variantou řídícího protokolu byl i objektově orientovaný CMIP (Common Management Information Protocol), definovaný ISO.

Velmi zjednodušeně řečeno využívá SNMP architektury klient-server. Serverovou část tvoří tzv. SNMP agent, provozovaný na síťovém zařízení, komunikaci s ním zajišťuje uživatelem provozovaný klient. Agent pracuje s informacemi o zařízení, uloženými v MIB (Management Information Base) databázi řízeného zařízení. Informace z databáze mohou být přenášeny na klient či naopak z klientu ukládány do databáze. SNMP se postupem doby rozšiřoval, dnes je již definována třetí verze. Jedním z podstatných rozšíření je i standard RMON (Remote Monitoring), který definuje komunikaci mezi agentem a uživatelskou aplikací, přičemž přesunuje významnou část činností na klient, což hraje v soudobých komunikačně přetížených sítích důležitou úlohu.

Doposud jsme o monitoringu sítě hovořili jako o součásti její správy, jehož hlavní cílem je sbírat informace o stavu a činnosti sítě a na základě jejich analýzy síť řídit, spravovat a odstraňovat vzniklé závady či jim účinně předcházet. V současné době outsourcingu a poskytování síťových činností jako služby se monitoring čím dál tím více uplatňuje i jako nástroj sledování kvality poskytované služby a souladu zákazníku poskytovaného plnění s podmínkami smlouvy. Vedle bezpečnosti se tak monitoring sítí stává jednou z nejdůležitějších dlouhodobě vykonávaných činností nad jakoukoli rozsáhlou a komplexní datovou sítí.