Autorem odborného článku k hlavnímu tématu je Dag Jeger, externí redaktor. Motto: „Tradiční datová centra vyžadují zásadní změny pro přípravu na přechod do cloudového prostředí.“

Podle definice z Wikipedie označuje datové centrum (data center či data centre, ta američtina je opravdu výrazově bohatá) nebo také počítačové centrum (computer centre) prostory používané pro umístění počítačových systémů a souvisejících prvků, jako jsou například telekomunikační systémy nebo zařízení pro ukládání dat. Obvykle obsahují redundantní nebo zálohované napájecí zdroje, redundantní spoje pro přenos dat, prostředky pro správu prostředí, např. klimatizační zařízení nebo protipožární prostředky, a zařízení a prostředky pro zajištění bezpečnosti.

Tož, matně si vzpomínám na svá vysokoškolská a později výzkumnická léta, kdy jsme svoje programy a data nosili do „facilit“ nazývaných „výpočetní středisko“, kde v klimatizovaných místnostech byly umístěny veliké sálové počítače řady EC, diskové paměti o kapacitě až 100 MB na jeden disk, kam vedly komunikační linky od terminálů s tehdy nevídanou přenosovou rychlostí 9,6 kb/s. Terminály však měli k dispozici jen někteří, většinou služebně či projektově výše postavení. Ostatní do výpočetních středisek běhali po svých, operátorkám nosili bonboniéry nebo láhvinku „Svíčky“ (Kláštorné červené pro později narozené, tehdy bylo těžko k dostání stejně jako tvrdé Sparty, cigarety, a tudíž se mělo za to, že jako úplatek má vysokou účinnost) s pocitem, že tím urychlí zařazení jejich dávkové výpočetní úlohy do systému. Byla tam také děrovna a děrovačky, děvčata, co přepisovala programy z papírů na děrné štítky. Byla s nimi legrace, ale taky mi bylo o dost kilo míň. Odladěné programy se ukládaly ve výpočetním středisku na disky, a když se zadávala úloha, muselo se napsat, který disk má operátorka „namontovat“ do stojanu. Diskový stojan, nejčastěji od bulharského výrobce, zdráhám se napsat firmy, s názvem IZOT, měl podstavu zhruba metr na metr, na výšku byl jako stůl. Pak tam byli systémáci, co se starali o provoz operačních systémů a počítače vůbec, analytici, jejichž úloha mi zůstala utajena dodnes, asi něco analyzovali, ale kloudná řeč s nimi nebyla, protože oni počítači rozuměli, zatímco uživatel nikoli, a programátoři. Taky vrátnice, dnes se říká recepce, a vrátná, tělnatá paní, co dovnitř nepustila nikoho nepatřičného, ani když hodně prosil. Nakonec tam byla securita, tenkrát se jí říkalo závodní stráž. Nosili tmavě modré uniformy stejné jako „ajznobóňáci“ (zaměstnanci tehdejších Československých státních drah). Na rozdíl od nádražáků měli strážní uniformy výrazně méně ušmudlané, umaštěné a obnošené, na rukávu jim svítila páska s nápisem „ZS“ a na koženém opasku v pouzdře nosili pistoli. Zlí jazykové tvrdili, že není nabitá. Osobně jsem to raděj nezkoušel.

Názvy se změnily, obsah byť v poněkud jiné formě zůstal. Co je vlastně nového v datových centrech? Snad je, že tam, co bylo výpočetní středisko našeho ústavu, stojí dnes obchodní centrum Novodvorská Plaza. Výpočetní střediska už od sedmdesátých let byla sdílena. Podniky si budovaly vlastní výpočetní střediska nezřídka i pro celé odvětví nebo resort. Příkladem může být třeba VAKUS (Výpočetní a kontrolní ústředna spojů), která zpracovávala výpočetní agendu pro celou oblast poštovnictví. Podniky výpočetní techniky, tehdy i dnes PVT, prodávaly výpočetní čas firmám, kterým se nevyplatilo si pořizovat vlastní výpočetní centrum. Počítaly jim výplaty, prováděly ekonomické výpočty, počítaly uzávěrky. Jen podklady a výsledky se doručovaly jinak.

Vraťme se ale k dnešním datovým centrům. Bez ohledu na skutečnost, že principy se nezměnily, technologie, techniky a prodejní modely se změnily velmi, velmi razantně. Fenoménem doby, ať se nám to líbí či nikoli, je virtualizace a její všudypřítomný důsledek, cloud computing. Úlohy a výpočty, které se dříve nosily v kufříku na formulářích, magnetických páskách nebo děrných štítcích do výpočetních středisek, se dnes ovládají prostřednictvím počítačové sítě z pracoviště. Datové centrum neobsahuje jeden ohromný a výkonný sálový počítač ani jeden obrovský superpočítač. Ve skutečnosti je to nesmírně komplikovaný a složitý konglomerát velkého počtu zařízení, které spolu vzájemně spolupracují, doplňují se a vytvářejí pro uživatele právě takové prostředí, jaké chce a které objednal.  Uživatel nechce být omezován, chce si vybírat služby právě tak, jak potřebuje, kdy potřebuje a za cenu, jaká mu vyhovuje. Hned teď a bez zbytečných prodlev. Důsledkem virtualizace je nejenom nárůst provozu mezi uživateli a centrem, ale především enormní nárůst provozu uvnitř datového centra samého. Řízení činností vlastního centra, které musí navazovat na spolupráci se zákazníky, se stává nesmírně složitým a komplikovaným.

Stále více zákazníků přechází na virtualizované služby, množství zařízení a technologií neskutečně roste. Již dnes patří datová centra mezi pět energeticky nejnáročnějších provozů, které samozřejmě produkují odpovídající množství odpadního tepla. Nesmírně důležitá je i spolehlivost a bezpečnost datových center. S nimi úzce souvisí standardizace. Většina dnešních datových center o sobě tvrdí, že odpovídají, povšimněte si, prosím, slovesa „odpovídají“, tomu či jinému standardu. Nejčastěji se ohánějí jakýmisi „tíry“. Jsou ale certifikována? A jaké další certifikace mohou a měli by uživatelé vyžadovat, aby si byli jisti, že datové centrum, které používají, opravdu splní všechny jejich požadavky?

Cloud computing navíc není jen poskytování služeb zákazníkům třetími osobami. Každý, a zvláště ti, kteří už svoje datová centra mají, si může vytvořit svůj vlastní privátní klaud. Mnozí už to dělají nebo se chystají to udělat. Tradiční datová centra zřejmě už brzy budou muset podstoupit zásadní proměnu, přejít ve skutečná cloudová datová centra. To není novinka, to je skutečnost. Novinkami pro mnohé budou nástroje, prostředky, technologie a metody, které k přerodu budou potřebovat.