Motto: „Optická síť zatím nemá stanovené své maximum, ale odzkoušená rychlost provozu je 650GB za vteřinu. Další velmi výbornou výhodou je médium, jelikož je použito skleněného vlákna zpravidla zakopaného v zemi, je také zajištěna bezpečnost osob a zařízení (pokud by udeřilo do země, v místě, kde by vedl koaxiální kabel, mohlo by dojít k poškození zařízení k němu připojenému).“

Z jednoho nejmenovaného webu.

Autorem odborného článku je Dag Jeger, externí redaktor NETGURU.

Kam až moje síťařská paměť sahá, vždycky se mluvilo o perspektivnosti a o prakticky neomezených možnostech optických sítí. Zatímco metalické sítě jsou prý už dávno na hranici svých fyzikálních možností, kteroužto bariéru prý nelze překonat, jsou rádiové sítě už po několik let těsně před bodem, kdy se jimi éter tak nasytí, že už se do něj už nevejde ani vlnka. Možná tomu tak je, možná ne. Jen si tak matně vzpomínám, jak jsme ještě před několika léty matematicky dokazovali, že klasický ethernet z principu jeho podstaty nelze zrychlit. Možná dnešní desetigigabitový není klasický, faktem je, že je tisíckrát rychlejší než ten neurychlitelný a že se pořád jmenuje ethernet. Stejně dobře si pamatuji na jednu radioamatérskou knihu z počátku padesátých let, v níž autor tvrdil, že kmitočty nad 100 MHz jsou pro praktický rádiový přenos z technologických důvodů skoro nepoužitelné. Pravda, tranzistory v té době teprve vznikaly a ty, co už byly na světě, kmitočty nad několik desítek kilohertz zatím vesele ignorovaly. Vyvaroval bych se proto i samospasitelných výroků na adresu optiky. Za vším stojí snaha prodat. Jedna věc je dnešní pohled, druhá pak lidská vynalézavost.

Nezvratnou skutečností ale je, že požadavky na přenosovou rychlost k jednotlivci neustále rostou. Vezmeme-li do úvahy, že v sedmdesátých létech byla přenosová rychlost terminálových sítí okolo 10 kb/s a dnes 10 Gb/s není žádným přepychem, snadno spočítáme, že každý rok přenosová rychlost vzroste asi jeden a půlkrát a každých deset let zhruba dvaatřicetkrát. Rozhodně neaspiruji na nějaký Jegerův zákon, ale jednoduchou extrapolací dospějeme k zjištění, že za dalších deset let bychom měli používat rychlosti více či méně okolo tří set gigabitů za sekundu. Tedy pokud jsem se v rychlých výpočtech na kalkulačce nespletl.

Vraťme se ale k přístupovým sítím. Jejich úlohou je propojit koncového uživatele s koncovým bodem poskytovatele, jehož služeb uživatel využívá. Byť doposud byly optické sítě především doménou vysokorychlostních páteřních a později distribučních sítí, posunuje se bod, kde optická síť přechází v přístupovou síť vytvořenou jinou například metalickou či vysokofrekvenční technologií stále blíže k uživateli. A postupně začíná do povědomí lidí pronikat i zkratka FTTx, Fibre to the x, tedy vlákno až do iks, označující řešení přístupových sítí na základě optických vláken. Podle místa zakončení rozeznáváme označení FTTEx (Fibre to the Exchange), kdy je optické vlákno zakončeno v ústředně poskytovatele a jednotliví uživatelé jsou připojeni například prostřednictvím metalického vedení ADSL, SHDSL nebo VDSL k účastnickému multiplexoru (DSLAM). K dalším typům optické přístupové sítě patří řešení FTTCab (Fibre to the Cabinet), kdy vlákno je zakončeno v oblastním rozvaděči, FTTC (Fibre to the Curb) s ukončením vlákna na hranici objektu nebo skupiny objektů, například domů, FTTB (Fibre to the Building) přivádějící vlákno do datového rozvaděče v budově, FTTO (Fibre to the Office) označující zakončení vlákna v rozvaděči kanceláře a FTTH (Fibre to the Home) ve významu připojení vláknem až do domu. Poslední dva způsoby, FTTO a FTTH, již představují čistě optické řešení přístupové sítě. Samozřejmě se nabízí i řešení FTTU (Fibre to the User), kdy optickým spojem je připojen i počítač koncového uživatele.

Dá se říci, že historicky hlavními faktory, které zpomalovaly pronikání optiky do přístupových sítí, byly cena optických kabelů a síťových prvků a složitá instalace vyžadující drahé nástroje a zařízení. Navíc ještě v poměrně nedávné době požadované přenosové rychlosti neospravedlňovaly využití optiky v posledních mílích sítí. Technologie se vyvíjejí a ceny komponent klesají. Od devadesátých let, kdy byly pracovní skupinou FSAN (Full Service Access Network) tvořenou důležitými telekomunikačními operátory a některými výrobci realizovány první funkční architektury optických přístupových sítí FTTH, vedou ITU-T i IEEE, bohužel nikoli ruku v ruce, práce na vytvoření rychlé a levné technologie pro optické přístupové sítě. Vzniká tak několik variant pasívních optických sítí souhrnně označovaných jako PON (Passive Optical Network). Pasívními se nazývají proto, že pro rozdělení datových toků do jednotlivých uživatelských větví ke koncovým uživatelům se využívají pasívní optické rozbočovače, tzv. splittery. Čím je větší počet vláken, do nichž se data dělí, tím větší je útlum splitteru a tím horší jsou i přenosové vlastnosti zejména dosah sítě. K přenosu se používají kombinace technologií časového (TDM) a vlnového (WDM) multiplexování.

První varianty sítí PON určené pro přenos ATM provozu s označením APON, podle ATM, a vylepšená verze BPON (Broadband PON), které se objevily již v roce 2000 resp. 2002, specifikuje doporučení ITU-T G.983. Jde o asymetrické spoje, které, byť standard připouští i vyšší přenosové rychlosti, obvykle nabízejí příchozí provoz 622 Mb/s (OC-12) a odchozí 155 Mb/s (OC-3). Zhruba o dva roky později uvádí ITU-T doporučení G.984, označované GPON (Gigabit PON), které přináší nejenom zvýšení přenosových rychlostí na 2,488/1,244 Gb/s, ale také výrazná vylepšení dalších přenosových parametrů a systému řízení sítě. Ve stejné době přichází IEEE se standardem IEEE 802.3ah označovaným jako EPON (Ethernet PON), orientovaným na přenos rámců ethernet. Nabízí symetrický provoz s přenosovou rychlostí 1 Gb/s. Sítě podle doporučení ITU-T a IEEE samozřejmě nejsou vzájemně kompatibilní.

Rozvoj náročných služeb především distribuce televizního vysílání a obecně multimédií ve vysokém rozlišení však vyvolává výrazný nárůst požadavků na přenosové rychlosti právě v přístupových sítích. V roce 2007 se objevuje technologie označovaná jako Turbo EPON, která nabízí symetrický přenos rychlostí 2,5 Gb/s. Bez ohledu na skutečnost, že např. v Asii se velmi výrazně rozšířila, nebyla ale nikdy standardizována. V roce 2009 navazuje IEEE na původní doporučení novou desetigigabitovou verzí IEEE 802.3av s názvem 10GEPON (10 Gb/s EPON) a v roce 2010 přichází ITU-T s doporučením G.987 pro nesymetrické sítě XG-PON s rychlostmi 10/2,5 Gb/s. Charakteristiky optických přístupových sítí shrnuje obrázek vypůjčený z článku P. Lafaty „Pasívní optické sítě s rychlostí 10 Gb/s“. To je zhruba dnešní stav.