Autorem článku je Dag Jeger, externí redaktor a odborný poradce NETGURU.

Motto: „O přístupových sítích se hovoří buď jako o první míli případně o poslední míli. Oba pojmy jsou rovnocenné a zaměnitelné, přesto je jejich konotace odlišná: poslední míle působí negativním dojmem z pohledu uživatele, který tak chtě nechtě dochází k názoru, že jeho přípojka je pro provozovatele to poslední, na co se zaměřuje ve své politice rozvoje sítí. První míle klade (aspoň vizuálně) uživatele na první místo.“ Rita Pužmanová: Ethernet v první míli, (http://www.dsl.cz/clanek/20-Ethernet-v-prvni-mili) /zkráceno/

První a poslední míle

Není tomu tak dávno, co jsem byl obecním úřadem v jisté obci o zhruba stopadesáti obyvatelích požádán, abych se coby nestranný pozorovatel zúčastnil setkání představitelů obce se zástupci dominantního poskytovatele internetového připojení v obci a poměrně rozsáhlém okolí. Dlužno podotknout, že služby dotčeného poskytovatele, názvy pro jistotu uvádět nebudu, leč myslím si, že podobná situace nastala, nastává nebo může v nejbližší době kdekoli v naší zemi i za jejími hranicemi, jsou velmi kvalitní. Vesměs bezdrátová síť je velmi spolehlivá a přenosová rychlost v obou směrech výrazně převyšuje místní nabídku globálních operátorů.

Předmětem diskuse bylo vybudování v obci přístupové optické sítě. Zástupce poskytovatele, schopný a šikovný mladý muž, líčil přednosti optického rozvodu v obci, široké možnosti jeho využití od internetové komunikace, přes internetovou telefonii až po televizní vysílání. Metalické rozvody jsou podle jeho slov už dávno překonané, bezdrátové sítě zejména v bezlicenčních pásmech plné a ta licencovaná jsou nemístně drahá. Optické kabely jsou levné, technologie pokročilé, optické trasy je možné vést kudykoli, to je hezké slovo, musím se podívat do slovníku, jestli vůbec existuje, od zavěšení na sloupy elektrického vedení až po kanalizační roury. Musel jsem uznat, že měl skoro ve všem pravdu. Skoro. Otázka totiž zní trochu jinak: budou dosažené výsledky odpovídat vynaloženým prostředkům? A odpověď na ni není vůbec jednoduchá.

Dnešní konvergované sítě můžeme hierarchicky rozdělit zhruba do tří částí: páteřní sítě, distribuční sítě a přístupové sítě. Připomeňme si velmi stručně jejich charakteristiky a zejména účel. Úlohou páteřních, přenosových, sítí (Core Networks), je zabezpečovat spolehlivý dálkový přenos dat mezi oblastmi, státy a kontinenty. Hlavním požadavkem kladeným na páteřní síť je co nejvyšší přenosová rychlost a schopnost přenášet velké objemy dat současně. K páteřním sítím jsou připojovány sítě distribuční často označované jako metropolitní sítě (Metropolitan Networks). Jejich úkolem je zabezpečit spolehlivý přenos dat mezi přístupovou a páteřní sítí. Jejich hlavní charakteristikou je vysoká spolehlivost a odolnost proti výpadkům. Přístupové sítě (Access Networks) tvoří již zmiňovanou „míli“, ať už první nebo poslední, a připojují koncové uživatele ke koncovému bodu poskytovatele. Místo připojení k poskytovateli bývá často označováno také jako PoP, Point of Presence.  Hlavní úlohou přístupové sítě je rozvést provoz od poskytovatele k jednotlivým uživatelům a obráceně soustředit provoz od uživatelů do PoP poskytovatele. Požadavky na přístupovou síť velmi silně závisejí jak na potřebách připojených uživatelů a mohou se pro různé uživatele výrazně lišit, tak na místních poměrech a možnostech a v neposlední řadě i možnostech poskytovatele.

Kdysi jsem četl velmi trefné přirovnání srovnávající cestu paketu datovou sítí s cestou člověka třeba do Spojených států Amerických. Běžný občan se, řekněme, z pohraniční vesnice nejdříve autobusem, vlakem či jinými místními dopravními prostředky nebo jejich kombinací dopraví do střediskové obce. Odtud se dálkovým spojem přemístí na letiště, odkud jej letadlo nezřídka za kratší dobu než z domova na letiště dopraví za oceán. Zbytek cesty představuje její začátek doma pouze v obráceném pořadí. Zatímco místní spoje představují analogii přístupové sítě, representuje dálkový spoj na letiště distribuční síť a letadlo nebo loď síť páteřní.

Pro přístupovou síť je možné využít v zásadě tří různých přenosových prostředí, ono jich ve skutečnosti snad ani víc není: metalických kabelových rozvodů, rádiového bezdrátového přenosu a optických sítí. Přenosovému prostředí odpovídají i použité technologie. V rámci přenosových prostředí navíc panuje výrazná diferenciace. Metalické přístupové sítě mohou být tvořeny původními analogovými telefonními vedeními, moderními digitálními telefonními spoji, distribučními sítěmi kabelových televizních operátorů, vyhrazenými a speciálně zřizovanými pronajatými spoji a řadou dalších. Na každém z médií je obvykle možné aplikovat několik odlišných přenosových technologií. Pro bezdrátové sítě lze použít pozemních směrových spojů, buňkových rádiových systémů nebo i družicové komunikace.

Každá technologií se liší od ostatních nejenom základními přenosovými vlastnostmi, jako jsou přenosová rychlost, objem přenášených dat a spolehlivost, ale také dalšími parametry, k nimž patří například jednoduchost či naopak složitost realizace a využívání, náklady na vybudování a provoz, životnost a schopnost rozvíjet se v souladu s požadavky zákazníků a doby. Přístupová síť je totiž z hlediska poskytovatele nejnákladnější částí infrastruktury navíc s nejpomalejší návratností. A ať se na ni díváme z jakéhokoli hlediska, tím, kdo zaplatí náklady na poslední míli, je vždycky zákazník.

A nakonec. Z projektu optické sítě zmíněné v počátku prozatím sešlo.