Autor: Jiří Jakeš, Business Development Director, VUMS DataCom

V minulých dvou dekádách jsme byli svědky bouřlivého rozvoje komunikačních sítí. Původní telekomunikační síť – jednotná hlasová síť – náhle dostala konkurenta ve vzniku datových sítí. Vznik datových sítí v začátku byl poháněn paketovým přístupem. V typických hlasových sítích byla přenosová cesta obousměrná a fixně vybudovaná, leč aplikace (hlas) je half-duplex, což je samozřejmě mrhání dostupným pásmem. Toto slibovaly paketové sítě vyřešit a samozřejmě vítaný boční efekt byla možnost zlepšení dostupnosti sítě.

A tak tedy postupně, leč velmi rychle, vznikaly datové sítě specializované na:
-  LAN provoz, protokoly Ethernet, IPX/SPX, Token ring, FDDI, IP, DecNet, SNA , NetBios a řada dalších
- WAN provoz, například  X.25, SNA, DecNet, Frame Relay, ATM, IP ....
- hlasový provoz byl přenášen kombinací sítí PDH, SDH, různých signalizačních protokolů (pulzní/tónová, ISDN, MFC, SS7 ... )
- mikrovlnné sítě GSM, WiFi, WiMAX, LTE, satelitní ...
- přístupové sítě na bázi metaliky xDSL a řady variant
- optické sítě CWDM, DWDM, GPON, GePON ...
- řada specializovaných telemetrických sítí pro technologická řízení
- a řada dalších více čí méně propritárních sítí, protokolů

V tomto místě snad jen drobná poznámka – je zajímavé, že nic takového jako komunikační sítě a jejich obsah a vliv nebylo predikováno před jejich vznikem. Žádní prognostici, vizionáři a ani autoři sci-fi nic takového příliš neavizovali.

Bohudíky situace v oblasti pevných sítí se začala řešit z části samovolně. Komerčně se začalo ukazovat, že některé technologie jsou levnější a výkonnější než jiné a začaly převládat. A tak začal fenomén Ethernetu na L2, IP protokolu na L3 (a Internetu celkově) v oblasti datových sítí.

Samozřejmě pro operátory a provozovatelé sítí nebylo únosné udržovat všechny tyto sítě a ani Ethernet a IP zcela nevyhovovalo. Takže se objevila idea jednotné konvergované sítě, která bude přenášet jednotně data a data jsou entita, která pokrývá všechny aplikace a tedy i hlasové přenosy. Jako první, kdo měl ambice toho dosáhnout, byl protokol ATM spolu s velkou telekomunikační odbornou loby. Nicméně asi zásadní chybou bylo (pokud opomineme cenu), že jeho podpora Ethernetu a IP jako defacto standardu nebyla nativní. Vítězně z toho vyšla soupeřící platforma MPLS (Multiprotocol Packet Label Switching) na úrovních L2 (Ethernet) a L3 (IP). A začaly se tedy převážně  budovat  sítě MPLS, které mají skonvergovat, jak data a různé datové protokoly, tak i hlasový provoz. Pokud mluvíme o sítích  nové generace (NGEN), tak v podstatě vždy máme na mysli sítě MPLS. Implementací je již celá řada – Cisco, Extreme, ECI, Corrigent, Juniper a mnoho dalších.

Svým způsobem je idea MPLS tak trochu návrat zpět k budování a vyhražení dedikované spojové cesty pro datový přenos, obdobně jak se to provádělo při vytváření komutovaného přenosového kanálů v hlasových sitích. Tento přístup má jednu zásadní výhodu – umožňuje naplánovat,  přidělit a zaručit nezbytné prostředky pro zajištění kvality přenosu a spolehlivosti (zejména ve variantě MPLS-TE Traffic Engeneering). Toto zajistit v normálních L2/L3 IP sítích je netreviální, problematické až nemožné – síť se většinou chová velmi dynamicky na základě náhodných událostí v rámci topologie a aktivních prvků a je od jisté velikosti  již téměř neovladatelná (o tomto bodě můžeme diskutovat, můžeme se přít, ale to je asi tak všechno, co můžeme dělat).

Protože sítě MPLS mohou takto zaručit kvalitativní požadavky (ztrátovost, jitter, delay ...) lze je využít i pro přenos hlasu a obecně TDM toků pomocí protokolů VoIP, CES ... , které vyžadují velmi spolehlivé a kvalitní sítě.

Další klíčovou vlastností MPLS je, že umožňuje budovat pro zákazníky sítě typu VPN (Virtual Private Network). Co je naprosto zásadní pro sítě VPN je nutnost mít oddělené adresní prostory pro IP jednotlivých zákazníků, jinak hrozí kolize mezi jejich adresními prostory a z toho vyplývá nesprávné směrování atd. Tímto požadavkem se MPLS sítě profilují zejména pro operátory, aby mohli uspokojit požadavky koncových zákazníků. Sítě koncových zákazníků si konflikt adres mohou vyřešit jednodušší a levnější cestou – centrální správou sítě – a nikoliv nutně MPLS potřebují.

Z výše uvedeného vyplývá, že MPLS splňuje vše potřebné, je tedy univerzální a mohli by jsme očekávat, že by jsme ho měli najít všude. Pokud se však podíváme do reálného života, tak je tomu poněku jinak. MPLS sítě nejsou převažující. Staré sítě PDH a SDH jsou stále v provozu a přežívají.  Klasický hlas stále odolává protokolu VoIP. Jako kdyby o ideu jednotné unifikované datové sítě zase nikdo tak moc nestál. Prostě přechod jde pomalu. Proč ?

Důvodů je určitě, jak je v životě obvyklé, celá řada. MPLS je samozřejmě dražší (o něco) než normální L2/L3 platforma. Ve starých sítích SDH a hlasových je nainvestováno příliš mnoho prostředků a nelze je jen tak vyhodit (obzvláště pokud fungují a generují zisk). Lidé spjatí se staršími technologiemi se brání průniku nových (ze zcela pragmatických osobních důvodů).

Ale možná tu je i nějaký hlubší důvod, který není zcela zřejmý, není medializovaný, nikdo o něm příliš nepřemýšlí. Jako kdyby se ideji jedné sítě lidé podvědomě bránili.

Je vůbec rozumné mít jednu jedinou síť, která umí a dělá vše a vše přes ni běží ? Pokud taková síť z libovolného důvodu bude mít problémy (technické, konfigurační, lidská neznalost, záměrný útok ...) , tak afektuje všechno a všechny. S patřičnými následky – technickými, komerčními, personálními.

Je rozumné, aby síťová platforma podporoval úplně všechno i přesto, že z toho využiji jen  malou část (ale zaplatím celou) ?

Proč likvidovat běžící a spolehlivé sítě (např. telemetrie), které stále požadavkům vyhovují ? Mají vysoké provozní náklady? OPEX takové sítě lze již v dnešní době řešit pomocí outsourcingu.

Je vůbec možné dosáhnout, aby taková síť v rozumném čase a nákladech byla schopná podporovat libovolný budoucí rozvoj ?

Možná toto jsou důvody, proč idea jedné univerzální datové sítě se prosazuje velmi pozvolna. Pravděpodobnější se zdá, že tedy budeme muset využívat několik sítí. Je třeba vždy hledat optimální řešení a jedno jediné řešení už z principu nemůže vyhovět všem požadavkům. Může je maximálně částečně aproximovat.

I v případě, že se nám opravdu zdaří zkonvergovat všechny naše sítě a aplikace na jednu síť, bylo by rozumné snažit se o jistou redundanci této přenosové sítě. Je možné například vytvořit dvě autonomní sítě na stejné technologii (síť A a síť B) a vhodným způsobem aplikace distribuovat komunikační toky na ně, případně na obě platformy. Výhodou je, že používáme stejnou platformu a tedy i OPEXové náklady zůstanou stejné – nebudou dvojnásobné. Alternativou může být rovněž využití vlastní sítě a jako backup použít veřejnou datovou síť nebo VPN.

Takže univerzální síť je již reálně dostupná, ale spolehnout se, že vystačíme jen s ní, je naše přání nikoliv realita.