Autorem článku je Jiří Jakeš ze společnosti VUMS DataCom

Při návrhu sítí obvykle čelíme problému jakou vlastně zvolit architekturu. Máme nějaké lokality o nějaké topologii a potřebujeme je propojit a v uzlech navrhnout vhodné aktivní technologie. A máme dilema – jak je propojit a čím a kterou technologii zvolit. Která je ta správná ? IP ? Ethernet ? MPLS ? Nebo ještě něco jiného ? Použít optiku, metaliku, mikrovlny nebo pronajaté okruhy ? A výsledná toplogie má být mesh, kruh nebo stačí hvězda/strom ?

Odpověď částečně dává OSI komunikační model (7 úrovní) anebo DoD model (4 úrovně). Tyto modely říkají, že máme dodržovat úrovně – fyzickou, linkovou, síťovou, kde každá úroveň řeší své specifické úkoly a nadřízené úrovně využívají služeb úrovní nižších Mimochodem tyto modely jsou pravděpodobně  jedny z nejvlivnějších a nejzákladněších myšlenek v telekomunikacích. Leč během průběhu času se původní jasné dělení vlastností během implementace poněkud promíchalo. L2 (nyní převážně Ethernet) a L3 (převážně IP) začaly dělat velmi podobné věci – jak úrobeň linkovou tak síťovou a částečně i aplikační (QoS, bandwith management, security ...). Dále dramaticky do návrhu sítí zasahuje dostupnost, výkonnost a spolehlivost optik s dosahem stovky metrů až 200 km a více. Navíc L2 technologie je obvykle levnější než L3. Co vybrat ? Jen L2 nebo jen L3 ? Anebo obě úrovně v rámci jednoho boxu nebo v různých boxech?

Pravděpodobně asi nerozumnější je pragmatický škálovatelný přístup. Využít postupně všech úrovní, ale co nejjednodušším způsobem. V každé hierarchické úrovni řešit jen ty požadavky, které ještě je tato úroveň schopná jednoduše zajistit. Tedy kombinovat jak L1 a L2 tak L3 způsobem, že v počátku vyřešíme většinu požadavků pomocí L1 a L2 a teprve následně věci, které nejsme schopni takto zajistit přenechat úrovní L3 a výše. Další poměrně užitečným přístupem je použití separátních boxů pro jednotlivé úrovně. I když to vypadá jako mrhání prostředky, tak praxe spíše ukazuje, že je lepší použít jednoduché a levné L2 boxy pro danou základní potřebu a teprve pro speciální potřeby instalovat L3 zařízení, která využívají služeb L2 sítě.

Tímto způsobem dosáhneme něčeho, co by jsme mohli nazvat třírozměrný prostor řešení požadavků, kde jednotlivé úrovně se využívají pro specifické potřeby – L1 realizuje vhodnou topologii sítě, L2 řeší většinu komunikačních potřeb, L3 realituje specializované služby.

 
Díky tomu, že L2 a L3 se do značné míry překrývají, tak jsme schopni využít tohoto např. pro řešení různých nestandardních potřeb (workaround) jednoduchým způsobem. Tento přístup velmi usnadňuje operování sítě, zvyšuje flexibilitu sítě. Díky oddělení L2 a L3 funkcionalit na disjunktní zařízení rovněž zjednodušujeme konfigurace a zvyšujeme spolehlivost a výkonnost zařízení. Tím, že využíváme boxů s funkcionalitami L3 a MPLS jen dle konkrétní potřeby v dané lokalitě podstatně snižujeme investiční náklady sítě. Za použití L2 jako transportní sítě se rovněž zjednodušuje implementace L3 a MPLS sítí.

Jako příklady tohoto přístupu by jsme mohli uvést architektury:
• L3 over L2 over L1 (místo L3 over L1, kde se zbavujeme výhod L2)
• MPLS over L2 ( přesněji MPLS přes zjednodušené L3 over L2)
• kolabování topologie mesh pomocí L1 a L2 na několik kruhů, které se stýkají v centru ( kopretina)

Výše uvedený přístup je speciálně vhodný pro operátory a ISP, protože většinou operátor dodává několik málo přesně definovaných služeb, ale v masovém měřítku.