Autor úvodního článku k tématu: Dag Jeger, externí odborný redaktor NETGURU

Motto: „...takových jako (doposud používaný) Novel IPX/SPX, AppleTalk (velmi pomalu pronikající), OSI (skoro ale ne úplně zapomenutý), DecNet, Banyn VINES a (kde to všechno začalo) XNS.“, Pužmanová Rita: Routing and Switching, ADDISON-WESLEY, 2002

Kdysi dávno, ještě v minulém tisíciletí jsme s mým kamarádem a bývalým šéfredaktorem časopisu Connect, Martinem Kamínem, při několikáté skleničce vedli vášnivou diskusi, která že protokolová sada zvítězí a ovládne globálně prostředí počítačových sítí. Já, v té době už stárnoucí síťař, odkojený NETBEUI a Novell NetWare, jsem samozřejmě horoval pro NetWare. Byl v té době rozhodně nejpropracovanější, nativně směroval i v rozlehlých sítích a sám o sobě držel skoro sedmdesát procent trhu v oblasti lokálních sítí. Martin obhajoval TCP/IP, protože na něm prý běží Internet.

Znělo to logicky, ale já tomu nevěřil. Ve svém životě už jsem viděl tolik logických ale hlavně nelogických kotrmelců a nejen v oblasti technologií, ale i v politice nebo ekonomii. Třeba jen totální marketingové vítězství Ethernetu, nejhorší ze všech možných přístupových metod, kterou kdy lidstvo vymyslelo, a jež později v souvislosti s požadavky urychlit neurychlitelné vyústilo v astronomické náklady spojené s transformací stochastické, tedy na náhodě postavené metody na pseudo deterministickou. Vášnivá diskuse skončila sázkou o krabici šampaňského a já si občas říkám, že bych měl Martinovi zavolat a na schůzku se dostavit i s bedýnkou. Měl totiž pravdu a já se mýlil.

Neznámo proč, možná z lenosti, možná z neznalosti a nejspíš právě proto, že od počátku sedmdesátých let rozvoj počítačové komunikace teprve nabírá tu správnou rychlost, jsou počítačové komunikace a protokoly skoro vždycky spojovány se vznikem a vývojem Internetu a sada TCP/IP je tak nějak považována za prazáklad všech počítačových komunikací. Nicméně, pominu-li třeba takovou kuriózní drobnost, že synchronní přenos prostřednictvím družice navrhl a popsal Arthur C. Clark, který zdaleka nebyl jen spisovatelem vědeckofantastických románů, již v říjnu 1945 v časopisu Wireless World, na rané období výpočetní techniky a jejích využívání se vesměs pozapomíná. Málokdo ví, že dnes naprosto běžné sériové rozhraní RS 232 má své kořeny v roce 1962 a velmi výrazně souvisí s multiterminálovými systémy, které umožňovaly vzdáleně využívat jediný sálový počítač několika uživatelům současně.

Totéž platí pro rodinu synchronních protokolů BSC společnosti IBM používaných pro terminálové aplikace v systémech IBM/360. Počátek jejich používání sahá už do roku 1967. Rovněž sítě s přepínáním paketů nejsou zdaleka vynálezem spojeným se vznikem Internetu. Ačkoli většina, navíc telekomunikačních, sítí až do konce šedesátých let byla postavena výhradně na principech přepínání okruhů, první práce týkající se přepínání paketů se objevují již v projektu ARPA I pod vedením J. C. R. Lidickera v létech 1962 až 1964.

V roce 1964 publikuje Paul Baran první rozsáhlou práci o paketových sítích. Ani přepínání paketů ve skutečnosti není žádný moderní vynález, ale jen vhodná aplikace dávnověké myšlenky dynamického využívání dopravních prostředků používané poštovními i telegrafními systémy již po staletí. Zásilky či zprávy se přece obvykle převážejí či předávají najednou a až tehdy, kdy jejich množství naplní vůz nebo vytíží přenosovou trasu natolik, aby se doprava vyplatila. Plně byla idea paketových sítí využita ale až v projektu ARPANET koncem šedesátých a v sedmdesátých létech.

Neustále se točíme kolem protokolové sady TCP/IP, která vládne Internetu, ale podívejme se na vývoj síťových protokolů s větším odstupem. Počátkem sedmdesátých let bylo zřejmé, že počítačové komunikace představují budoucnost výpočetní techniky, tehdy ještě dnes marketingem zprofanovaný pojem ICT ani neexistoval, a že ten, kdo bude první a nejlepší, uřízne z koláče zisků největší kus. Mnozí velcí hráči na poli počítačů se tak vrhli do práce, aby přispěli svojí troškou do mlýna historie počítačových komunikací.

Počínaje sedmdesátými léty minulého století vzniklo několik různých síťových protokolových architektur. Některé z nich se vzájemně prolnuly, lepší části jedněch se promítly do druhých a mnohé součásti přežily ve svých následovnících až do dnešních dnů. Vzpomeňme alespoň jednoho z důležitých průkopníků, firmu Xerox, která koncem sedmdesátých let uvedla na trh protokol XNS. Hierarchické členění protokolu je v mnohém velmi podobné později přijatému OSI modelu komunikace otevřených systémů, struktura vrstev je však poněkud jiná.

Řada jeho součástí byla dále přizpůsobena a použita v protokolové sadě TCP/IP.  V osmdesátých létech přichází další protokolové sady a technologie. Na čas trh ovládá Novell NetWare, samostatný systém s vlastním systémem adresování, protokolovou sadou IPX/SPX, vestavěným nativním směrováním a dedikovaným serverem. Dalo by se sáhodlouze rozebírat, proč IPX/SPX nevybojovala svoji pozici v rozsáhlých sítích, svoji roli však rozhodně sehrálo rozhodnutí Microsoft postavit komunikaci svých kancelářských systémů na TCP/IP, přílišné soustředění protagonistů NetWare na lokální a podnikové sítě současně s prudce se rozvíjejícím Internetem, který expanzi IPX/SPX do rozsáhlých sítí nejspíš brzdil. 

Globální a rozsáhlé komunikace, na něž se požadavky v druhé polovině devadesátých let lavinovitě množí, tak vyrůstají na podhoubí milionů technologicky a protokolově velmi roztříštěných ostrůvků lokálních sítí. Největším problémem tak paradoxně není vlastní datové propojení sítí relativně vysokorychlostními spoji, konvergence telekomunikačních a datových sítí postupuje v té době mílovými kroky, optické a ATM páteřní sítě se roztahují jako obrovská pavučina po celé zeměkouli, ale vzájemná komunikace nesourodých a těžko slučitelných sítí. Aktivní síťové prvky v jednotlivých sítích a mezi nimi vzájemně nespolupracují, směrování v rozsáhlých sítích je komplikované, problematické a mnohdy skoro neřešitelné.

Vznikají nové technologie, multiprotokolová zařízení, která jsou schopna zpracovávat datové toky předávané různými protokoly, vytvářejí se různé technologie a protokoly, umožňující s menšími či většími omezeními a nároky na modifikaci již používaných zařízení obejít stávající omezení.  Za všechny stačí připomenout MPLS, jehož princip spočívá v označování paketů štítky, na jejich základě jsou pakety směrovány sítí, a jenž je v dnešním propojování sítí pravděpodobně nejvíce rozšířen.

To však je jenom jedna strana mince. Rostoucí požadavky na přenos a rozmanitého obsahu, dokumentů, hlasu, multimédií a videa, indukuje rozvoj ohromného množství protokolů vyšších vrstev OSI modelu, zejména sedmé.  Situace se stává hodně nepřehlednou a návrh rozsáhlých podnikových sítí s ohledem na všechny požadavky jak organizace, tak komunikace, jejího budoucího rozvoje a nákladů na ni je čím dál tím složitější, vyžaduje nejenom důkladnou technickou znalost, ale také jistou, dosti značnou dávku zkušeností, předvídavosti a prozíravosti. Jinak zákazník, třeba i ne hned, může v budoucnu hodně splakat nad výdělkem.