Autorem odborného článku k hlavnímu tématu je externí redaktor Dag Jeger

Motto: „Kdysi dávno za devatero mraky v malém městečku jménem Obláčkov žili dva andělíčci…“, Markéta Židová: Den, kdy měl svět růžovou barvu. Sborník „Písecká tužtička“, 2009

Připomínat, že cloud computing je fenoménem posledních let, by pravděpodobně bylo nošením dříví do lesa. Potíž je spíš v tom, že většina dnešních manažerů, kapitánů i kormidelníků průmyslu vůbec netuší, co se za označením cloud computing skrývá, a zbývajících několik procent o něm má poměrně zkreslené nebo naturelem své práce či pozice značně zúžené představy. Leč cloud computing dělá dnes každý, to mi věřte. Neposkytuje-li zrovna ICT služby, vyrábí aspoň hardware pro cloud, software pro cloud nebo, když už opravdu nic jiného, zásobuje pracovníky datových center bagetami k svačině. Cloud or die!

Opakování je matkou moudrosti, a tak si stručně připomeňme, oč vlastně v cloud computingu běží. Definice amerického Vládního národního institutu pro standardy a technologie (NIST) popisuje cloud computing jako model poskytování služeb informačních a komunikačních technologií (ICT) umožňující pohodlný síťový přístup podle potřeby ke skupině sdílených výpočetních prostředků, např. serverů, datových úložišť nebo aplikací, které mohou být poskytnuty nebo uvolněny rychle s minimálním administrativním úsilím či nutností součinnosti s poskytovatelem. Obraťte, prosím, pozornost na slovní spojení „model poskytování“. K jeho základním vlastnostem patří: samoobslužný princip využívání služeb na základě potřeby, přístup prostřednictvím internetu, mnoha zákazníky sdílené využívání prostředků, vysoká „pružnost“, označovaná jako elasticita, umožňující uživateli interaktivně a z větší části bez dalšího kontaktu s operátorem operativně měnit množství a parametry využívaných služeb, a přítomnost měřící služby, která umožňuje transparentně pro poskytovatele i odběratele služeb měřit, spravovat, optimalizovat a samozřejmě účtovat využití používaných prostředků. Služby cloud computingu dnes nejčastěji dělíme již do čtyř skupin, které odpovídají úrovním služeb virtuálního výpočetního systému. Jsou označovány jako IaaS, PaaS, SaaS a NaaS. IaaS, infrastruktura jako služba, umožňuje uživateli jako službu využívat základních výpočetních a komunikačních prostředků poskytovatele, zejména výpočetního výkonu, datových úložišť apod. PaaS, platforma jako služba, umožňuje uživateli vytvářet, implementovat a využívat vlastní aplikace na výpočetní infrastruktuře, která je rovněž poskytována jako služba. SaaS, software jako služba, umožňuje zákazníkovi využívat jako službu aplikace provozované u poskytovatele. NaaS, networking jako služba, označuje služby poskytování konektivity. 

Cloud computing není tedy nic jiného než zatím „nejvyšší forma“ virtualizace výpočetních prostředků, o níž se v Netguru psalo již mnohokrát. Od všech předchozích virtualizací, jako jsou hosting, outsourcing a dalších, se liší především interaktivitou a operativností. Z definice vyplývá, že, má-li jít o skutečný cloud computing, uživatel nebo zákazník musí mít možnost operativně, tedy bez výrazných prodlev a obvykle prostřednictvím webového portálu volit množství a kvalitu odebíraných služeb. Následně pak platí pouze za ty služby, které objednal. Marketinkově jsou podobné přístupy označovány jako „Pay per use“, „Pay as You Go“ či všelijak jinak, aby neznalý zákazník, z pohledu marketinku je každý zákazník neznalý, měl pocit, že ví, co čeho to leze.

Skutečnost, že cloud computing má smysl a logiku, je nasnadě. Ty tam jsou ty doby, kdy si každý kopal svoji studnu či choval svoji kozu, ty tam budou zanedlouho i doby, kdy si každý provozoval svůj informační systém a s pocitem, že krmí darmožrouty, držel houf ajťáků. Ať to ICT dělá už konečně někdo jiný, kdo to umí, a já si ho budu kupovat jen právě tolik, kolik zrovna potřebuju. O nic se nebudu starat, ajťáky, co by furt jen kupovali nějaké servery, propustím, ještě ušetřím za elektriku a ze serverovny udělám další sklad. 

Leč ouha, nic není tak jednoduché, jak na první pohled vypadá. Především jen bůh a poskytovatel služby, u druhého bych si nebyl vždy tak jist, vědí, kde že jsou moje data a aplikace, které využívám. Kdo je spravuje, kudy se ke mně dostávají a jsou to, co se ke mně dorazí, opravdu moje data? Že je jedno, že jsou datová centra ve třetích a někdy i čtvrtých zemích, nebo naopak, že je tím služba levnější? A co když tam dojde k vojenskému převratu nebo, nedej bůh, k válce? Budu mít ještě svoje data? V jakém stavu a tvaru? A jak je vlastně složité přejít na cloud computing? Asi to složité bude, nedávný vývoj ve sféře Ministerstva práce a sociálních věcí, zdá se, vysvětluje dost. 

Mimochodem, často opakovaným argumentem pro virtualizaci a cloud computing vůbec je jeden dodavatel, jedno kontaktní místo, jedna faktura. Jde to dohromady se zákony o výběrových řízeních, či jak se nazývají? Nejde náhodou o monopol? Jaká je vlastnická struktura poskytovatele a kterak ji on doloží?

Přechod na cloud computing znamená zásadní změnu ve způsobu využívání prostředků informačních a komunikačních technologií, jejich správě a řízení. Jak složitý je přechod a jak moc bolestný, je-li vůbec myslitelný, může být návrat zpět za několik let?
Otázky, na které je složité, ale ne nemožné odpovědět.

Cloud computing